samostatné výstavy:
Graffity, Karlín Studios, Praha 2010
Dekonstrukce Guernicy, Dům umění, Brno 2009
Back to nature, ETC 2009
Ilegal particip no. 2, IZRAHELL 2009
Go Into Yourself, Divus Unit 30 London 2008
Ilegal particip no. 1, Designblok 2008
Nigdo, Karlín Studios 2008
Ovoce stromů rajských jíme, NoD Roxy 2007
Plexi, České Budějovice 2007
Dělník umění, Karlín Studios 2006
AM 180 2005
Dobrý nápad, Galerie NOD, Praha 2004
Nic není, Galerie Display, Praha 2003
Remixy, Galerie MXM, Praha 2000
Die Kunst ist unser Leben, NG Praha 1999
Vize a iluze, Špálova galerie, Praha 1998
Goldfinger, Galerie AVU, Praha 1997
Tak pravil Buddha, Galerie Velryba, Praha 1995
Enda a Špína, Galerie Obecní dům, Praha 1992
skupinové výstavy:
Prague Biennale IV, Praha 2009
Text.cz, Galerie Štenberg 2008
Hrubý domácí produkt, MK Praha 2007
Safe, Karlín Studios 2007
Shadows of humor, Wroclaw 2006
Neutral, Motorenhalle, Dresden 2004
Eastern Alliance, Berlin 2004
Blízká setkání třetího druhu, NOD, Praha 2003
Ostensive II. České Centrum, Berlin 2002
Criss-cross, Broumov 2001
ÜberlebensKunst, KV Berlin 2000
Konfrontace, České centrum, London 2000
Maxisklad, Galerie Mánes, Praha 1998
Snížený rozpočet, Galerie Mánes, Praha 1998
Diplomanti, Strahovský klášter, Praha 1997
4 umělci, Galerie MXM, Praha 1996
Villa, Richterova vila, Praha 1995
Hybernatus, Galerie AVU, Praha 1995
AVU výstava, Galerie u Hybernů, Praha 1990
Tisková zpráva:
Ivan Vosecký: Graffiti
kurátorka: Edith Jeřábková
Vernisáž: 31. 3. 2010
Výstava: 1. 4. - 25. 4. 2010
Aplikované grafiti
Je to mantra, po dvou letech vystavuje Ivan Vosecký opět v Karlíně. Je to pro něj dobrej prostor, má blízko k jeho tvůrčímu procesu, má kontext s tím, kde jeho umění vzniká, neboť vzniká tam. Tam Ivan taky hraje na kytaru a zkouší s kapelou. Ten prostor není čistý ani špinavý, má něco jako podmalbu, s čímž Ivan rád počítá. V tomto stejném intervalu tady proběhly už dvě jeho sólovky – jedna retrospektiva v roce 2006 z toho, co mu zbylo v ateliéru, přežilo nákupy, přesuny a hlavně autorské reedice. Druhá, v roce 2008, s názvem Nigdo. První byla založená na kráse „nesourodosti“, neučesanosti a torza, druhá na kráse výrazu gesta, jednoduchého tvaru a jejich vztahů a také sentimentální percepci atmosféry bruselu a sedmdesátek. O té druhé psal jakoby o té první Ivan Mečl o hovně a zlatu, obrazech vrstvených na obrazech, prohraném uměleckém zápase a pitomém umění, s divusovou nadsázkou i upřímností. Ivan má pár poloh, které se prolínají i vyskytují čistě, a které lze poměrně jednoduše pojmenovat: příběh – abstrakce – písmo čili: zprávy a události – bůh - čin. To zajímavé pak nastává, když můžeme autora pozorovat, jak se přesouvá od příběhu ke stylizaci, od postavy k textu, od znaku k abstrakci a zpátky ke komiksu, vždy za sebou zanechávaje autorský stín. Ani důslednější redukce na nápis nebo abstraktní tvar není prosta jeho „rukopisu“, v tomto nepřerušuje vztah k modernismu, který jde rozkrýt i na jiných principech. Další důležitou kotvou k historii je jeho vědomé uplatňování estetických kvalit designu bruselu a sedmdesátých a osmdesátých let, ale i obecné vztahování se k dějinám umění. Jeho obsahem jsou velká civilizační témata a filozoficky vyslovené pravdy, někdy dokonce morální výzvy, jindy pro někoho drsně přepísklé apely. Mluvíme o Bohu, lásce, buddhismu, Izraeli, válce, peklu a nakonec tady na stěnách visí tvary, ze kterých se vylupuje postavička strýčka Fida, kočičky, ptáčka, podle některých kundička, busta, hlava, portrét, výseč krajiny. Teď co s tím. Tyto nové plastické aplikace připomínají kubistické intelektuální zápasy o prosté motivy, snahy geometrické abstrakce o dosažení zlatých řezů, edge painting, které končí v pocitu husákovského bytového kánonu, kde to nejlepší dosahuje božských proporcí (těch historicky odsedimentovaných do pocitu prázdného blaženého známa). Stánková letní nálada depresivních padesátých let s jahodovou zmrzlinou v ruce. Zrecyklované zbytky obrazů na kapě zasazené do abstraktního reliéfního a malovaného prostředí by mohly po zanimování být klubovým pokračováním seriálu „Potkali se u Kolína“. Radost z nabízené interpretační hry a vyprázdnění žonglérsky vybalancované na hranici znaku, torza příběhu a dekoru abstrakce. Znovu a odjinud zkouší Ivan Vosecký vystavět figuru a ukázat galerii postav a věcí v jejich jasné jednoduchosti, za kterou se skrývá onen Mečlem vyřčený umělecký zápas moderního umělce.
Edith Jeřábková
